Popis
Kostel Sant'Orsola je barokní kostel na osmibokém půdorysu na corso Vittorio Emanuele v Mantově: poslední pozůstatek velkého kláštera, který Markéta Gonzagová, ovdovělá vévodkyně ferrarská, založila pro sebe a své řeholnice, téměř druhý dvůr.
Postavil ho Antonio Maria Viani, architekt gonzagovského dvora, od roku 1608 a na dokončení stačily čtyři roky. Průčelí, ještě v renesančním duchu, má jediný řád polosloupů; nad ním se tyčí osmiboký tambur, který zakrývá celý vnitřní prostor.
Uvnitř na hlavním oltáři je obraz svaté Voršily od Lanfranca, světice, jíž je kostel zasvěcen. Na ostatních oltářích visí dvě plátna ze 17. století: Neposkvrněná Alessandra Turchiho a obraz Giuseppa Vermiglia, jímž vévodkyně vzdala poctu svému příbuznému Aloisi Gonzagovi, krátce předtím blahořečenému.
Markéta, sestra vévody Vincenza I., ovdověla v roce 1597 po smrti Alfonse II. d'Este a vrátila se do Mantovy. Nechtěla zahálet na bratrově dvoře, a tak nejprve nechala postavit malou modlitebnu a pak zatoužila po větším kostele.
V roce 1608 se do kláštera natrvalo přestěhovala. Byl to malé město: ambity, nádvoří a zahrady propojené portiky a chodbami, padesát řeholnic, byt pro vévodkyni a pokoje pro šlechtičny, které se chtěly na čas uchýlit do ústraní.
Pro oltáře povolala malíře jako Domenica Fettiho, jeho sestru Lucrinu, která byla řeholnicí, a Ludovica Carracciho. Jeden Fettiho obraz, dnes ve Vévodském paláci, ukazuje právě Markétu, jak přijímá model kostela.
Markéta, která zemřela v roce 1618, je zde pohřbena; odpočívá tu i Isabela Klára Rakouská, manželka Karla II. Gonzagy-Nevers, zesnulá v roce 1685. V letech 1782–1786 Josef II. klášter zrušil a ten se stal kasárnami a potom městskou nemocnicí.
Když se nemocnice přestěhovala, byly ve třicátých letech 20. století klášterní budovy strženy. Zachránil se v podstatě jen kostel, který zůstal na rohu starého corso Pradella a nové via Bonomi.
Postavil ho Antonio Maria Viani, architekt gonzagovského dvora, od roku 1608 a na dokončení stačily čtyři roky. Průčelí, ještě v renesančním duchu, má jediný řád polosloupů; nad ním se tyčí osmiboký tambur, který zakrývá celý vnitřní prostor.
Uvnitř na hlavním oltáři je obraz svaté Voršily od Lanfranca, světice, jíž je kostel zasvěcen. Na ostatních oltářích visí dvě plátna ze 17. století: Neposkvrněná Alessandra Turchiho a obraz Giuseppa Vermiglia, jímž vévodkyně vzdala poctu svému příbuznému Aloisi Gonzagovi, krátce předtím blahořečenému.
Markéta, sestra vévody Vincenza I., ovdověla v roce 1597 po smrti Alfonse II. d'Este a vrátila se do Mantovy. Nechtěla zahálet na bratrově dvoře, a tak nejprve nechala postavit malou modlitebnu a pak zatoužila po větším kostele.
V roce 1608 se do kláštera natrvalo přestěhovala. Byl to malé město: ambity, nádvoří a zahrady propojené portiky a chodbami, padesát řeholnic, byt pro vévodkyni a pokoje pro šlechtičny, které se chtěly na čas uchýlit do ústraní.
Pro oltáře povolala malíře jako Domenica Fettiho, jeho sestru Lucrinu, která byla řeholnicí, a Ludovica Carracciho. Jeden Fettiho obraz, dnes ve Vévodském paláci, ukazuje právě Markétu, jak přijímá model kostela.
Markéta, která zemřela v roce 1618, je zde pohřbena; odpočívá tu i Isabela Klára Rakouská, manželka Karla II. Gonzagy-Nevers, zesnulá v roce 1685. V letech 1782–1786 Josef II. klášter zrušil a ten se stal kasárnami a potom městskou nemocnicí.
Když se nemocnice přestěhovala, byly ve třicátých letech 20. století klášterní budovy strženy. Zachránil se v podstatě jen kostel, který zůstal na rohu starého corso Pradella a nové via Bonomi.